Rejnoci (Batoidea) jsou nadřád příčnoústých paryb, zahrnující přes 500 druhů zařazených ve 13 čeledích. Jako rejnoci se také označují zástupci řádu Rajiformes, tedy praví rejnoci. Všichni jsou blízce příbuzní žralokům. Rejnoci mají kosočtverečné zploštělé tělo, což jim umožňuje splynout se dnem, číhat na kořist a ukrýt se před dravci. Některé druhy (parejnok elektrický, rejnok ostnatý) jsou schopny vydávat silné elektrické výboje - jejich elektroplaxy fungují jako fyziologický elektrický zdroj. Jiné druhy jsou vybaveny jedovým ostnem. Jejich párové ploutve srůstají a tvoří lem těla, hřbetní ocasní ploutve zakrňují. Zašpičatělý okraj prsních ploutví tvoří křídla, ocas některých druhů je protažen v bičíkovitý výběžek. Na spodní straně těla je 5 žaberních štěrbin, čichové jamky a ústa. Avšak ne všichni rejnoci mají takovou stavbu těla, výjimku tvoří pilouni a zástupci čeledě pilohřbetkovití.
Rejnoci jsou dobří plavci, mnoho z nich je ale přizpůsobeno životu na dně. Jsou to noční živočichové, den tráví zahrabaní v písku. Potravu si hledají u dna. Parejnok elektrický používá k lovu elektrické výboje, piloun rypcem rozrývá dno a plaší drobné živočichy. Rejnok manta, obří rejnok žijící na volném moři, se živí planktonem.
Rozmnožování. Oplození je vnitřní, naprostá většina rejnoků je ovoviviparní, výjimku tvoří čeleď rejnokovití, kteří snášejí hranatá kožnatá vejce. Klasifikace rejnoků není dosud ujasněná. Někteří vědci navrhují zařadit všechny rejnoky do jednoho řádu, Rajiformes, někdy se nadřád dělí do tří řádů, nebo dokonce do pěti nebo i šesti řádů.
- řád praví rejnoci (Rajiformes)
- čeleď Anacanthobatidae
- čeleď trnuchovití (Dasyatidae)
- čeleď křídlounovití (Gymnuridae)
- čeleď šestižábrovcovití (Hexatrygonidae)
- čeleď mantovití (Myliobatidae)
- čeleď hlubinářovití (Plesiobatidae)
- čeleď Potamotrygonidae
- čeleď rejnokovití (Rajidae)
- čeleď pilohřbetkovití (Rhinobatidae)
- čeleď tlustoocaskovití (Urolophidae)
- řád pilouni (Pristiformes)
- čeleď pilounovití (Pristidae)
- řád parejnoci (Torpediniformes)
- čeleď narcinovití (Narcinidae)
- čeleď parejnokovití (Torpedinidae)
Sibovití se někdy řadí do vlastního řádu Myliobatiformes, stejně tak pilohřbetkovití, pro které byl vytvořen zvláštní řád Rhinobatiformes, který se navíc může rozdělit na další dva řády, Rhynchobatiformes a Rhiniformes.
Trnucha modroskvrnná (Taeniura lymma Forsskål, 1775) je druh mořské paryby z čeledi trnuchovitých patřící mezi rejnoky. Obvykle dorůstá velikosti okolo 70 cm s průměrnou hmotností okolo 30 kg. Trnucha je mořský predátor, který se nachází na druhotném stupni potravního řetězce. Většinu času tráví zahrabána v písku či schována ve skalních puklinách, kde se ukrývá před predátory. Na svoji obranu je vybavena jedovatým ostnem, který je schopna v případě ohrožení zabodnout do oběti a vypustit do ní jed. Ten člověku může způsobit bolestivé zranění. V současnosti se jedná o druh, který není soustavně loven a je využíván pouze jako dekorační ryba v akváriích.
Trnucha modroskvrnná může dorůstát velikosti okolo 70 cm, ale některé zdroje uvádějí velikost 1,5 - 2 m (pravděpodobně se jedná o nepodložená pozorování) s průměrnou hmotností okolo 30 kg. U druhu nebyl pozorován pohlavní dimorfismus, samec i samice mají podobnou velikost. Tělo má oválný tvar s široce zaoblenými vnějšími rohy. Je tvořeno oválným diskem, který je veliký od 25 až po 95 cm a je zakončené dlouhým ocasem s jedním středně dlouhým jedovým ostnem. V případě ohrožení je trnucha schopna zabodnout osten do oběti, vypustit jed a následně část ostnu v oběti zanechat. Po čase se osten zase obnoví. Pokud je ocas nepoškozen, nachází se na spodní straně ocasu široká ocasní rýha, která se táhne až ke špičce ocasu. Na vrcholku hřbetní strany je umístěna dvojice očí, v jejichž blízkosti se nachází velké průduchy. Tlama se nalézá na břišní straně těla. Charakteristickým znamením pro trnuchu je její zbarvení. Hřbetní strana těla má zelenohnědou, žlutou až olivově zelenou barvu, která je nepravidelně poseta výraznými modrými skvrnami. Ty se v oblasti ocasu přeměňují v modré pruhy. Břišní strana je bílá. Kostra trnuchy je zcela tvořena chrupavčitou kostrou, která neobsahuje jedinou pevnou kost.
Jedná se o velmi plachý druh, který se zahrabává do měkkého podloží, čímž se maskuje. Nad povrch vyčnívá pouze část hlavy s očima, kterými je schopna pozorovat okolí. Pokud je takto zahrabána v písku či bahně, může se stát, že na ni šlápne člověk. Kontakt s trnuchou mu tak může způsobit bolestivé zranění. V tomto případě se doporučuje rychle vytáhnout osten a ponořit poraněné místo do teplé vody, aby se minimalizovalo působení jedu. Trnucha modroskvrnná se vyskytuje často osamoceně, ale také v malých skupinkách v mělkých vodách, kde se většinou skrývá na mořském dně. K plavbě se často odhodlávají, pokud jsou ve svém ukrytu vyrušení např. potápěči. Ke komunikaci s ostatními jedinci svého druhu využívá elektroreceptory, které jsou schopné zaznamenávat drobné elektrické výboje ve vodě emitované dalšími jedinci.
Trnucha modroskvrnná se vyskytuje v oblastech tropických vod v oblasti Indického a Tichého oceánu od oblastí Rudého moře, v pobřežních vodách východní Afriky, v okolí Šalamounových ostrovů až po oblast jižního Japonska na severní hranici jejího rozšíření a na jižní po pobřeží severní Austrálie. Obývá převážně mělké vody kontinentálního šelfu s písčitým či bahnitým dnem, kde si vyhledává potravu či oblasti s korály a kamenitým dnem, kde vyhledává v době odpočinku úkryt před predátory. Maximální hloubka, ve které byla pozorována, dosahovala 25 m.
Rejnok vyhledává drobné živočichy žijící na mořském dně, jako jsou například měkkýši, červi, krevety, krabi či malé rybky. V době přílivu se vydává ve skupinkách blíže k pobřeží, kde v písčitém dně vyhledává potenciální kořist. V době odlivu se pak samostatně vydává ke korálovým útesům. V nich vyhledává skrýš. Trnucha se během pojídání potravy dostane nad kořist a tlakem přitlačí kořist k podloží, následně ji nasává do tlamy. K lokalizaci kořisti využívá elekroreceptory, které jsou schopné zachytit elektrické pole vyvolávané kořistí okolo sebe. Vyjma člověka je znám jediný predátor, který trnuchu loví, jedná se o žraloky.
Během dvoření často samec sleduje samici. Přibližuje se svým citlivým čenichem k její kloace, ze které samice vydává specifické chemické stopy značící, že je připravena na páření. Samec následně začne okusovat či hryzat do disku samice, až se zakousne, což mu během páření umožňuje přidržovat se u samice. Rozmnožování zpravidla probíhá v pozdních částech jara či začátkem léta. Trnucha modroskvrnná se řadí mezi živorodé. Po oplození v sobě chová po dobu 4,5 měsíců až 1 roku zárodky až do doby, kdy jsou schopné přežít v okolním prostředí. V jednom vrhu je schopna porodit 3 až 7 mláďat o velikosti kolem 9 cm. Během narození je osten zatím měkký a ohebný, čímž se minimalizuje možnost poranit matku během porodu. Po narození jsou mláďata šedá až nahnědlá s malými černými, červenými a bílými skvrnami, které jsou unikátní pro každého jedince. Vzhledem k tomu, že samice porodí pouze malý počet mláďat za dlouhou dobu, je tento druh velmi náchylný k náhlým změnám v populaci. Vlivem ekologické katastrofy či nadměrného rybolovu může snadno dojít k narušení jeho populace a rychlému vyhubení druhu.
V oblasti Austrálie je trnucha často lovena pro maso. Trnucha je častým obyvatelem akvárií, kde je ceněna pro svoji mírnou povahu. Pro úspěšné chování má ale vysoké nároky a vyžaduje značné zkušenosti. V současnosti je pro tento druh největší hrozbou náhodný rybolov a ničení korálových útesů.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Trnucha_modroskvrnn%C3%A1