Historie potápění . . .

Nejstarší záznamy

První dochované zmínky o potápěčských zařízeních, která z fyzikálního hlediska mohla úspěšně fungovat, jsou dnes staré přibližně šest tisíciletí. Jednalo se o zásobníky vzduchu v podobě pružných kožených vaků, z nichž potápěči pod vodou dýchali. S přibývající hloubkou zmenšoval vak svůj objem úměrně tlaku vodního prostředí, takže vzduch ve vaku měl vždy stejný tlak jako okolní voda.
(Ve splnění podmínky shodnosti tlaku dýchacího média s tlakem okolí se tedy kožený aqualung nelišil od soudobých dýchacích přístrojů, které ovšem daný problém řeší na podstatně vyšší technické úrovni.

Potápěčský zvon

Potápěčský zvon je v principu rozměrná nádoba obrácená dnem vzhůru, zatížená tak, aby se pod vodou nepřevrhla a připevněná k lanu či k řetězu, na němž se spouští do pracovní hloubky. Zmínky o podobných zařízeních pocházejí již z období antiky, kdy se potápěči nadechovali z ponořených sudů, aby déle vydrželi pod vodou. Potápěčský zvon v obvyklém pojetí byl podle dochovaných pramenů poprvé úspěšně vyzkoušen okolo roku 1530.
Používání zvonů doznalo značného rozvoje zejména v 17. století. Byly vyráběny ze dřeva s olověnou zátěží připevněnou po obvodu spodního okraje, odlévány z kovu, případně měly dřevěné stěny potažené pláštěm z olova. Vyskatly se též zvony v podobě skleněných bání. Posádku zpravidla tvořili jeden až tři muži.
Zásadní nevýhodou této původní konstrukce zvonů spočívala v neúprosném fungování fyzikálního zákona pojmenovaného po svých objevitelích Boylovi a Mariottovi. Zákon pojednává o vztahu mezi tlakem a objemem izolovaného množství plynu nebo plynné směsi. Přitom platí, že objem se zmenší tolikrát, kolikrát se zvýší tlak. Při potápění stlačovala voda odspodu vzduch uvnitř potápěčského zvonu o to více, čím větší byla hloubka, a tím zmenšovala suchou část jeho vnitřního objemu. Deset metrů pod hladinou bylo takové zařízení zaplaveno přibližně z poloviny, ve dvacetimetrové hloubce již ze dvou třetin a pokud se někdo odvážil sestoupit do hloubky čtyřiceti metrů, zůstala nezaplavena pouhá pětina původního objemu u samého stropu potápěčského zvonu.

Potápěčský skafandr

Nejznámějším konstruktérem těchto zařízení byl nepochybně Augustus Siebe. Jeho skafandr z roku 1819 měl kovovou přílbu, přívod vzduchu hadicí od pumpy umístěné na hladině, avšak kombinéza sahala pouze k pasu a byla dole otevřená. Skafandr fungoval dobře, pokud se uživatel držel ve vzpřímeném postoji. Siebe svůj vynález dále vylepšoval a s konečnou verzí přišel roku 1837.
Klasický potápěčský skafandr si dodnes udržel prakticky tutéž podobu. V odborném názvosloví se mu říká střední souprava nebo lehký skafandr. Těžkým skafandrem se nazývá pancéřový skafandr, který je konstruován tak, aby chránil potápěče před okolním tlakem.

Vzduch versus kyslík

Siebeho skafandr vnesl do potápění výrazný pokrok, ale těžké boty a přívodní hadice potápěče silně omezovaly. Volnějšího pohybu pod vodou se dalo dosáhnout jedině s lehčím zařízením vybaveným vlastním zdrojem dýchacího média.
V roce 1863 sestrojili Auguste Denayrouze a Benoit Rouquayrol zařízení nazvané Aérophore. Potápěč byl vybaven maskou se skleněným zorníkem, která kryla celý obličej. Na nádech nesl nevelkou nádrž se stlačeným vzduchem. K tomuto zásobníku byl připojen regulátor, jenž dodával hadicí do masky vzduch v množství závislém na okolním tlaku a na potřebách potápěče. Ani přes technicky vyspělé řešení se Aérophore nikdy nestal zcela nezávislým zařízením. Slabinou byla malá kapacita zásobníku na zádech.

Henry Fleuss se při konstruování nezávislého dýchacího přístroje rozhodl pro čistý kyslík, poněvadž jeho spotřeba se pohybuje kolem jednoho litru za , zatímco minutová spotřeba vzduchu jde do několika desítek litrů. Při použití vzduchových přístrojů také do okolní vody uniká značné množství kyslíku obsaženého ve výdechu potápěče. Zbývalo odpovědět na otázku co s vydechovaným CO2 , jehož nahromadění by způsobilo otravu. Řešením bylo vybavení přístroje pohlcovačem schopným oxid uhličitý zachytit. Fleuss použil konopnou cupaninu napuštěnou roztokem draselného louhu. Přístroj vyzkoušel roku 1879 a sním pod vodou vydržel celou hodinu.
Dýchací přístroj Fleussovy konstrukce byl vybaven měděnou tlakovou lahví s kyslíkem přiváděným do pružného dýchacího vaku, odkud jej potápěč nadechoval hadicí. Výdech usměrňovala jiná hadice do pohlcovače, kde byl zbaven oxidu uhličitého. Zbylý kyslík se vracel zpět do dýchacího vaku.
Princip, s nímž Henry Fleuss přišel již v poslední čtvrtině 19. století, se u kyslíkových dýchacích přístrojů uplatňuje dodnes. Jako výhody nabízí zejména fakt, že z něho nevystupují bibliny, což s nehodí při různých diverzních akcích. Nevýhody spočívají ve složitější obsluze a údržbě a také v omezení bezpečné použitelnosti hloubkou okolo 10 metrů. Dýchání čistého kyslíku pod touto hranicí vyvolává prudkou otravu spojenou s rychlým nástupem bezvědomí.

Akvalung

Výraz doslova znamená „vodní plíce“ a vznikl kolem roku 1940. Obecně je použitelný pro všechny nezávislé potápěčské přístroje vybavené zásobníkem regulujícím jeho dodávku v závislosti na okolním tlaku a potřebách potápěče. Od padesátých let se však tímto termínem prakticky označuje potápěčský dýchací přístroj na stlačený vzduch. Takovýmto zařízením mohl být již Aérophore, ale tehdejší strojírenství nedokázalo poskytnout tlakové lahve schopné pojmout dostatečnou zásobu vzduchu.
V roce 1912 sestrojil nezávislý dýchací přístroj M. Fernez. Potápěče vybavil kovovou zásobní lahví nesenou na zádech. Vzduch nepřetržitě proudil přes jednoduchý redukční ventil do náústku.
Výdechovým ventilem umístěným rovněž do náustku odcházel nejen vzduch vydechovaný potápěčem, nýbrž i velmi podstatné množství nespotřebovaného dýchacího média. Frernezův aparát proto mohl nabídnout jen krátkodobý pobyt v nevelké hloubce.
Roku 1924 vybavil Yves de Prieur tlakovou láhev se vzduchem ručně ovládaným dávkovačem. Ve srovnání s Fernezovým přístrojem umožňovalo toto uspořádání lépe využít zásobu vzduchu, který potápěč do celoobličejové masky napouštěl jen podle potřeby. Le Prieurův přístroj se zásobníkem neseným na prsou umožňoval přibližně čtvrthodinové ponory do dvanácti metrové hloubky. Obsluha dávkovače však potápěče příliš zaměstnávala, proto se začalo uvažovat o automatickém dávkovači vzduchu.
Spolehlivě fungující automatický regulátor přívodu vzduchu sestavili v roce 1943 J.Y.Cousteau a Émile Gagnan. Krátce po druhé světové válce přispěly dýchací přístroje systému Cousteau-Gagnan rozhodující měrou k rozvoji sportovního potápění na celém světě.
Výhody tohoto akvalungu spočívají ve snadné dostupnosti dýchacího média i v jednoduché údržbě a obsluze. Pro regulátor přívodu vzduchu se u nás vžil název automatika, což je doslovný překlad německého lungenautomat.
Technické řešení tohoto zařízení prošlo četnými inovacemi, avšak jeho princip zůstal nedotčen. Tlak vzduchu ze zásobníku je automaticky regulován na takovou hodnotu, která odpovídá tlaku okolí v dané hloubce. Při nádechu proudí vzduch přes náústek do plic potápěče, každý výdech provázejí vystupující bubliny. Z hlediska obecného zařazení se jedná o otevřený dýchací okruh.

A jak vypadala historie potápění u nás, v Čechách?

Historie potápění v Československu

První zmínkou o potápění v českých zemích máme od Tomáše z Klauzenburgu z první poloviny 16. století. V roce 1757 donesl rodák z Hrdlořez Mara, zvěst o blížící se pomoci Pražanům, kteří byli obleženi pruskými vojáky. Patřil k nejlepším zvědům generála Dauna. Pomocí nafukovacích hovězích měchýřů proplul do obležené Prahy a stejným způsobem se vrátil.

Zřejmě prvním opravdovým sportovním potápěním u nás byly sestupy Gűntera Nouackha v prosinci 1912 do Šenkova sifonu v jeskyni Býčí skála. Nouackh používal směs 55% vzduchu a 45% kyslíku.

V rakousko-uherském námořnictvu sloužilo mnoho Čechů a Slováků. Jedním z nich byl Emil Buršík, mistr potápění, vysloužilý potápěč rakouské Maríny, který zahájil s profesorem Absolónem průzkum zatopených prostorů propasti Macochy. Podařilo se jim sestoupit v dolním jezírku do hloubky 30 metrů, a to ve velmi úzkém prostoru. Jejich pokračovatelem byl T. K. Divíšek, pilot a potápěč, který s Absolónem prováděl rozsáhlé průzkumné práce.

K velkému rozvoji sportovního potápění v Československu došlo až po druhé světové válce. V roce 1945 – 1955 vznikají při ROH první kroužky sportovních potápěčů. Ploutve a masky se dovážejí s NDR a v roce 1954 začínají Chotěbořské strojírny n. p. vyrábět potápěčské soupravy PL 40 pro potřebu armády.

Ve svazarmu bylo ustanoveno jedenáctičlenné vedení potápěčských skupin, které vypracovalo první bezpečností a výcvikové směrnice a zdravotní pravidla pro potápění. Bylo vyškoleno prvních 20 instruktorů pro kraje a okresy. V roce 1961 byla na trhu uvedena první česká automatika pro sportovní potápění. Byla to v té době populární automatika konstruktéra Slavíčka, Rekord AV 1.

V červenci 1965 provádí Pavel Gross pokus ve stanu pod vodou XENIE 1. v Portoroži v Jugoslávii, kdy pod vodou strávil 72 hodin 30 minut. Podobné pokusy uskutečnila i skupina potápěčů z Ostravy s kabinou Permon.

V roce 1969 vstupuje československý potápěčský svaz do CMASu, (organizace sdružující potápěče celého světa) Svazarm jako 46. řádný člen. Od roku 1969 vyráběl v ČSSR potápěčskou výstroj Sportklimex, později Aqacentrum Praha. Potápění ve svazarmu bylo řízeno Ústřední radou potápění a branného vodáctví. Kromě Svazarmu byli potápěči organizováni i v České a Slovenské speleologické společnosti, kde byla jejich činnost řízena Ústřední odbornou komisí speleopotápěčskou. Při plaveckých oddílech ČSTV byly zřizovány rekreační kroužky sportovního potápění.

Nejnižší výcvikový stupeň ve Svazarmu byla Základní škola potápění – ZŠP. Opravňovala absolventy tohoto výcvikového stupně k potápění volně na nádech nebo s přístrojem pod přímím dohledem instruktora nebo trenéra do hloubky maximálně 4 metrů. Dalším výcvikovým stupněm byla Škola přístrojového potápění – ŠPP. Držitel výcvikového stupně ŠPP se mohl potápět na nádech nebo se vzduchovým přístrojem do maximální hloubly 13 metrů. Do větších hloubek, maximálně do hloubky 25 metrů se mohli potápěči potápět s instruktorem II. a I. třídy. Kvalifikační stupně byly:bronzový, stříbrný a zlatý. Opravňovaly potápěče k samostatnému potápění a pracem pod vodou. Tyto kvalifikační stupně získávali potápěči zkouškami podle požadavků výcvikových směrnic Svazarmu. Potápěči, kteří měli zájem o instruktorskou činnost, mohli po složení předepsaných zkoušek pracovat jako instruktoři. Instruktor III. třídy Svazarmu, odpovídal jedné instruktorské třídě CMAS, instruktor II. třídy dvěma hvězdám a kvalifikace instruktora I. třídy odpovídala instruktorovi CMASu se třemi hvězdami.

Činnost potápěčů v Československu je bohatá a pestrá. Sahá od výcviku až k potápěčským pracím, od rekreačního potápění v lomech, přehradách až po expedice do vzdálených moří.

Současný stav potápění v České republice

Změna společenského zřízení na přelomu osmdesátých a devadesátých letech přinesla i zánik Svazarmu a umožnila obnovení Svazu potápěčů Československa. Rozdělení Československé federativní republiky v roce 1992 na samostatné státy Český a Slovenský si vyžádalo další přestavbu struktury potápěčských organizací. Na území České republiky vyvíjela činnost Svaz českých potápěčů České republiky, který dodnes pokračuje v činnosti podle metodiky CMASu.

Kromě směrnic CMAS jsou u nás organizovány potápěčské kurzy i dle jiných organizací:

- PADI (Profesional Association Diving Instructor)

- SSI (Scuba schools international)

- TDI (Technical diving international)

- NAUI (National Association Underwater Instructor)

- DIWA (Diving Instructors Word Association).

Všechny tyto světové organizace se mezi sebou většinou uznávají a mají společné znaky:

- podobnost metodiky výcviku,

- shodnost omezení jednotlivých výcvikových stupňů.

A zde video:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/211411000360032/