Dugong indický na podmořské pastvě . . .
Dugong indický na podmořské pastvě
V Rudém moři může člověk pozorovat hejna pestrobarevných ryb i nádherné korálové útesy. Při mimořádném štěstí se vám však do cesty příplete i obří dugong, kterého sami místní zahlédnou jen velmi vzácně. Dnešní ponor v Rudém moři má být tak trochu mimořádný. Místo denně navštěvovaných korálových Atolů, hemžících se pyskouny, klipkami, bíčonoši a čtverzubci, se vydáme na písek, který občas narušují drobné porosty zakrslé trávy. Chceme zdokumentovat želvy, jež se tady nechávají unášet proudy ke šťavnaté "travičce". Náhoda nám ovšem přihraje setkání úplně jiného druhu.
Jen oblaka písku
Plavu v doprovodu své dcery Lucie a kameramana Zdeňka až do dvanácti metrů hloubky. Úmyslně unikáme z mělčin, abychom se vyhnuli největšímu náporu želvy stíhajících turistů, a pátráme po osamocených želvích kusech. Najednou uvidím mohutný oblak písku a zvířeného sedimentu, který bych za jiných okolností velkým obloukem minul. Dnes mě něčím přitahuje, a tak v čele naší skupinky mířím do písečného mraku, který se zvedá několik metrů nad dnem. Lucie se úporně drží za mnou, ale Zdeňka s mohutným kamerovým ústrojím, které připomíná lunárního robota, občas ztrácím z očí. Takový oblak prachu snad mohli způsobit neohrabaní potápěči, jenže na začátku ponoru na břehu žádní nebyli a my jsme šli do vody jako první. Obdobnou spoušť by nenadělala dokonce ani mimořádně velká želva, a tak mě napadá, že nejpravděpodobnějším původcem písečné smršti byl obrovský rejnok. Přemýšlím a kroutím hlavou na všechny strany, abych ho spatřil. Jenže tak, jak se z ničeho nic oblak písku objevil, po pár metrech mizí. Voda je opět průzračně čistá a po tajemném tvorovi není nikde ani památky.
Obr nad našimi hlavami
Čekám na Lucku se Zdeňkem a krátce si pokyneme. Vím, že oba mají tolik zkušeností, abychom mohli okamžitě začít stoupat do menší hloubky, kde v dálce dvaceti metrů vidím další mlžný oblak. Opět v něm mizím v očekávání něčeho velkého a tmavého do čehož musím, v téměř nulové viditelnosti, zákonitě narazit. Jenže je tady zase prázdno. Dno je ovšem rozryté jako pole na okraji Buchlovských lesů, které před chvílí rozorala skupina nenasytných štětináčů. Krátery a opět navršené hromady písku mi ale z podmořského světa nepřipomínají vůbec nic. Písek se rozplývá a kolem nás zase prázdno. Automaticky mířím k dalšímu blízkému oblaku. Lucka je pořád za mnou, ale Zdeněk jasně signalizuje, že už má toho hraní na slepou bábu po krk a plave jinam. Lucka a já opět mizíme ve zdánlivě nepropustné kaši a historie se opakuje. Kromě dna, které snad nese známky kobercového bombardování, zase nic. Taky už mě ta záhada přestává bavit a ukazuji, že je čas, podívat se jinam. Trochu jsem ale ztratil přehled, kde je vlastně břeh. Když zvednu hlavu, abych našel slunce a trochu se zorientoval, konečně ho uvidím. Nad našimi hlavami se prot islunečním paprskům rýsuje válcovité monstrum – obří dugong.
S doprovodem žlutých andělů
Zvíře pohupující se v ostrém poledním slunečním svitu pohne ploutvemi a obrovský válec se začíná rychle zanořovat. Před samotným dnem trochu zbrzdí, srovná tělo a bez sebemenších známek strachu „přistává“ přímo vedle mně. Skutečně mohutný dugong (Dugong dugong), který se zdá být ke čtyřem metrům dlouhý, zaboří čumák do písku a začíná z něj vytrhávat celé trsy porostu. Blesky dvakrát vystřelí a já dělám první spěšné fotky, od nichž si nic neslibuji. Hlavně jsem přesvědčen, že nás gigantický savec z řadu sirén (Sirenia) vzápětí opustí. Navzdory předpokladům se ale zdá, že se tvor rozhodl věnovat nám svou dnešní vegetariánskou žranici. Naší přítomností se nijak nevzrušuje. Každým zabořením masitého rypce do písku víří dugong oblaka prachu a posunuje se o půl metru vpřed. Shůry, jako nebeská letka žlutých andělů, se tu najednou objeví skupina čtyř kranasů. Vyčíhnou moment, kdy dugong vyrval velký kus trávy a bez váhání se vrhají pod jeho tlamu. Hledají drobné parazity, lidským okem nepostřehnutelné korýše, nebo v písku zavrtané rybky. Skupina kranasů má jednoznačného vůdce. Vždy se přiřítí jako první a ostatní, o polovinu menší ryby, mu sotva stačí. Když se dugong na chvíli přestává pást, mizí rybky za jeho zády, případně za obrovskou ocasní ploutví. Mnohdy se jen něčeho leknou a odplavou až ke hladině. Ležím bez pohnutí v písku asi metr od zvířete a čekám. Dugong se ale najednou, bez jakéhokoliv předchozího náznaku, postaví na prsní ploutvičky, odrazí se a míří ke hladině. Nestíhám se vynořit hned za ním a tak si jako vzorný otec aspoň konečně uvědomuji, že mám s sebou doprovod.
Dcera je naštěstí pořád semnou a potkáváme se nad vodou. Chci jí říct vše, co o dugongovi vím, ale její otázka mě předběhne? „Tati, nežere to lidi?“ houkne na mě sotva popadajíc dech. Chci odpovědět a říct něco chytrého, ale místo toho se řehtám tak, že si párkrát loknu slané vody. Nakonec jen nasazuji náustek, otáčím palec směrem ke dnu a houknu: „Jdeme dolů!“
Dugong se s každým novým zanořením posunuje o dalších několik desítek metrů, ale brzy se mi daří vychytat jeho rytmus. Uplyne vždy pět až sedm minut a tvor v klidu a beze spěchu lehce mávne masivní ploutví a stoupá ke hladině. Tam se nadechne a chvíli zůstává ležet. Někdy se mi zdá, že ve vodorovné poloze snad i na chvíli usnul. Možná ale jen zpracovává vzduch, cpe jej do každé části těla a připravuje se na dlouhé zanoření. Když je připraven k potopení, naposledy se zhluboka nadechne a začíná padat zpátky ke dnu. Zvíře šetří energií a při sestupu nechává bez sebemenšího pohybu ploutvemi klesat své těžké tělo volným pádem. Jsem stále těsně vedle něj a vychutnávám si pocity z těsného kontaktu s tak mohutným tvorem.
Více než hodina ponoru však začíná být cítit. Jsme sice v malé hloubce, ale neustálým vynořováním a zanořováním jsem spotřeboval mnohem více vzduchu než obvykle. Únavu hlásí i blesky. Které se už nestíhají dobíjet. Dugonga proto opouštíme s nepatrným zbytkem vzduchu a než uplaveme půl kilometru k pláži, musím dceři sebrat záložní regulátor, abych potupně neplaval na hladině. Úžasný ponor mě naprosto nadchl a dostavuje se úplná euforie. S dcerou si překotně vyměňujeme dojmy a zážitky.
Pravděpodobnosti navzdory
Je příjemné, že i v tak blízkých vodách, jakými je Rudé moře, se dají prožít nezapomenutelné chvíle. Létám za žraloky po celém světě, v Mosambiku naháním velryby a manty a kousek za „humny“ - narazím na dugonga. Zážitek je ještě o něco silnější, když se dozvídám, jak často se zde tito líní, ale ohrožení savci vyskytují. Ukazuji snímky potápěčskému průvodci, který nás k lokalitě přivedl. Je stejně nadšený a já nahlas přemýšlím, jaká je pravděpodobnost tady klidného savce zítra znovu najít. „Ahmede“ oslovuji štíhlého mladíka. „Jaká je šance? Jednou za týden? Nebo spíš za měsíc?“ „Je jich tady celkem hodně.“ Překvapuje mě odpověď. „Je to jejich oblíbené místo a často sem připlouvají. Ale je to velká náhoda.“ „Takže?“ jsem netrpělivý. „Já se tady potápím často. I několikrát týdně. Narazím na něj ale tak jedenkrát za rok. Za tři roky dvakrát!“
Štěstí mi tentokrát opravdu přálo.
Zdroj: Časopis Příroda – duben 2013
Text: Richard Jaroněk